Tady, milé čtenářky a milí čtenáři, vidíte, jak dopadá přetížený redaktor. Na tento článek jste museli čekat celý měsíc! Ještě, že někdo poslal aspoň fotky, ale zapomněl jsem, kdo. Hostem byl Břetislav Rychlík, hráli Eva Kratochvílová a Michal Dolanský, kázal Štěpán Hájek. A protože jsem tam nebyl a nemohu nic napsat, tak jsem pro vás aspoň ukradl Štěpánovo kázání z jeho stránek.

Ježíš mu odpověděl: “Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do
rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel
tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. Stejně se mu vyhnul i
levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své
cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu,
ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka,
zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry
a řekl: ‘Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se
budu vracet.’ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi
lupiče?” Zákoník odpověděl: “Ten, který mu prokázal milosrdenství.” Ježíš mu
řekl: “Jdi a jednej také tak.” (Lk 10,30-37)

Jdeme a vidíme. Bohužel – někdy vidíme a selháváme. Můžeme mít velký rozhled,
skvělý přehled, zdravý nadhled, můžeme vidět všelijaké souvislosti, a přece když
se setkáme s bezprávím, když vidíme trpícího, zaútočí na nás pokušení odvrátit
zrak a vyhnout se. Tak se nám to někdy stává – odvrátíme tvář a jdeme dál,
jakoby nic. Je to v nás – nezastavit, když se mi to nehodí, nepomoci, když se mi
nechce. Pozor na tyto úhybné manévry – vyhnout se problému, vyhnout se člověku,
znamená jít oklikou, chodit křivě. Je nám příjemnější jít si po svých, než se
zdržovat s člověkem v nouzi? Pak je otázka, kam tedy vlastně pospícháme, za čím
se to ženeme.

Samařan je nám příkladem nejen jako napomenutí, ale především jako posila k
odvaze. Neboť zastavení se s bližním a poskytnutí pomoci odvahu vyžaduje – nejen
proto, že lupič je třeba ještě nablízku a může majznout přes hlavu i tebe, ale
taky proto, že většinou platí – jak se říká – pro dobrotu na žebrotu. Ono to
člověka většinou něco stojí a nějak se při tom zamaže či do něčeho zaplete.
Samařan tu odvahu má. Je pohnut soucitem, koná milosrdenství a v tu chvíli
nepřemýšlí o rizicích svého počínání. Vidí a koná.

Kdoví, co to vlastně bylo za chlapíka. Do chrámu asi moc nechodil, byl to
přece Samařan. Ale prokázal milosrdenství, o to jde. Stal se bližním potřebnému,
a proto nám ho Ježíš dává za příklad: Ty jdi a jednej také tak.

A co je zajímavé: druhého dne, když to všechno zařídí, pokračuje Samařan ve
své cestě. Prokazovat milosrdenství tedy neznamená všechno ostatní zrušit, stát
se Samaritánem z povolání. Ne. Na svých cestách životem, které jste si zvolili,
náhodou potkáváte potřebné. Když jim neuhnete, pomůžete jim. A pak pokračujete
dál za svým. Takže – klidně studujte svou školu, vzdělávejte se ve svém oboru,
podnikejte, obchodujte, konejte své zaměstnání a dobře se bavte – ale když
přijde ta chvíle, že spatříte člověka v nouzi, buďte stateční, neodvraťte tvář,
neuhněte. Zastavte se na své cestě, nelitujte času ani peněz, skloňte se k
trpícímu, prokažte milosrdenství. A pak zase pokračujte dál.

Naše studium či práce či zábava nesmí z nás udělat lidi lhostejné a vyhýbavé.
Bojujme proti otupělosti, proti odcizení. Vždyť jde o to, být někomu bližním,
pomoci tomu, kdo pomoc potřebuje. Nejsilnější povzbuzení máme nakonec v Kristu
samotném: on nemoci naše vzal a bolesti naše vlastní on nesl. Kristus není
lhostejný, nebuďme ani my.