Březen 2000

Osobnívyznání, to bylo pro mě vždycky jako vysvléknout se do nahapřed cizími lidmi. Když jsem se tedy rozhodoval, zda se taktoobnažit, či ne, zda se snažit někoho svým příběhemoslovit, či zůstat skryt ve své vlastní ulitě, uchýlil jsemse ke kompromisu. Svléknu se, ale nechám si na sobě aspoňboty. Tak tedy bez dalších slov k věci.

Narodil jsem se věřícím rodičům do početné rodiny. Pokřtěnýjsem byl jako nemluvně. Dětství prožil v Semilech, veVarnsdorfu a v Janských Lázních. Od malička jsme muselichodit do kostela (aniž bychom tam měli kamarády) a přesto jednes široká rodina plná farářů a kurátorů. Čím to? Číto je zásluha? Mám na to svůj názor, ale slíbil jsem si, žesi boty nechám na sobě!

Méuvědomování si a prožívání víry je proces, který seneustále vyvíjí a proměňuje. Nepostrádá přitom několiknespojitostí. Ty jsou dány vnějšími podmínkami a jinak zdánlivěklidný průběh přerušují a strmost růstu zvyšují nebonaopak snižují. Ale vliv rodičů a jejich osobní příklad zůstáváasi pořád tím nejdůležitějším faktorem. Díky Vám rodiče!

Druhýimpuls (také uvědomělý až mnohem později) bylo přistěhovánív mých téměř 11-ti letech na Vsetín a přijetí rodiny v Hornímsboru. Svůj dík bratru faráři E. Ženatému již vyslovitnemohu, ale na tento sbor, kde jsem byl konfirmován a žil aždo maturity, jen tak nezapomenu. Pro uvědomění si příslušnostik církvi, která nebyla tvořena jen nevzdělanými důchodcina venkově (jak se nám snažili namlouvat ve škole a mnozítomu věří dodnes – kdyby tak raději tenkrát ve škole chyběli!),byly významné lesní brigády v Jeseníkách a biblické kurzyv Praze či Vrbně. Tam jsem jezdil poznávat nové přátele ataké rozšiřovat si své obzory.

Dalšízlom nastává po příchodu na studia do Prahy. Život na kolejíchmi byl prvním vykročením do samostatného života. Najednounemám za sebou nikoho, kdo mě kontroluje, kdy vstávám a kamjdu. Po krátkém hledání nacházím svůj nový sbor v Nuslích,později na Jarově a na vojně v Podbořanech (díky Vám všem!).Uvědomuji si již dost zřetelně, že v naší církvi nacházímsvůj druhý domov a jinde ho už ani nehledám. Již to neníjen rodinná vazba, co mě s tímto prostředím spojuje. Nacházímtu stále nové odpovědi na otázku “Co mě sem tak přitahuje?”

Nyníse objevuje jiná otázka – na jaké akci, v jakém sborunajdu svou životní družku? Stalo se to zrovna, když jsem tonečekal a sice na brigádě se vsetínskou mládeží na faře uBísků v Telecím. S Daniným bratrem jsem se již řadu letznal z brigád a kurzů a on Brňák jako Brno si vyvolil tusvou právě z naší mládeže a tak do našeho kroužku přivedli svou sestru, jiskřička přeskočila téměř okamžitě abylo to.

Pospolečném závěru studií v Praze jsme se vrátili do mateřskéhodomu i sboru manželky. To byla má cesta do Husovic. Ale anipotom nebylo jasné, zda nepřejdeme v Brně do jiného sboru.Zoufale jsme postrádali ve sboru vrstevníky pro sebe a pozdějii pro naše kluky. Brzy jsem se dostal jako náhradník do staršovstva,ale přesto jsme stále víc chodili do Blahoslavova domu, kdeoba naši kluci byli nakonec i konfirmováni. Toto období, zvlášťdoba, kdy jsem tam začal učit v nedělní škole a spolu s dalšímipřáteli jsme vymýšleli různé společné akce, bylo velmi pěknéa hodně mi dalo. Jak po stránce vzdělávací (příprava donedělní školy mi výrazně doplnila biblické vzdělání),tak i společenské (nemohu nezmínit kontakty s novými přáteliv Holandsku). Díky bratře faráři Vítku!

Přestoposlední 4 roky znamenaly úplný návrat do Husovic. Hledánífaráře, zvolení kurátorem, tři roky v čele sboru vedlebratra faráře B.B. Bašusa (kterého si vážím a tímto mu ještějednou děkuji), postupné omlazování našich shromáždění,aktivní přístup nových členů k práci ve sboru (návštěvy,roznášení sborových dopisů, brigády) a konečně takéspolečné vycházky a návštěvy kulturních akcí – to bylopro mě jasné znamení toho, že Husovický sbor žije a má předsebou nadějnou budoucnost.

Dnes,po půlročním Štěpánově působení ve sboru, je mi to jenpotvrzováno. Je to pro mě radostné zjišťování, že se dětinevejdou do místnosti pro nedělní školu a tak jsme jižmuseli udělat první stavební úpravy. Ale otevírají se i novéotázky. Každý máme nějaké obdarování, ale jaké mám já?Budu umět něco udělat proto, aby se nově příchozí ve sborusžili se starousedlíky (ne jen vysedávali ve sboru vedle sebe)?Budu umět respektovat druhé s jinými projevy své zbožnosti ajinými představami o dalším vyplnění života ve sboru (sportování,kultura)? Budu umět odpovědně posuzovat, co je pro sbor potřebnéa co jen odvádí pozornost od toho základního poslání sboru?Vím, že na to nejsem sám. Vím, že mám kde prosit o pomoc,ale to už se zase zouvám!