Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina.

Jonáš 1,3
V člověku je zvláštní úzkost. Slyšíme-li jasně nárok boží pravdy, ještě to neznamená, že se automaticky zvedneme a vykonáme, co je třeba. Stane-li se slovo Hospodinovo, býváme častěji posluchači než činitelé. Vím to, že jsem povolán, abych vstal, vykročil a volal proti zlu, ale… cosi mi brání. Neseberu odvahu, volím raději možnost úhybných manévrů. Je to až trestuhodné, kolik energie, času a sil vyplýtváme na to, abychom nemuseli udělat to jediné správné; jaké vynalézavosti a rafinovanosti jsme schopni, abychom se nestali proroky, abychom nemuseli říci pravé slovo v pravý čas, abychom se vyhnuli odpovědnosti.

Co to je za úzkost, která nás nutí vymlouvat se před Bohem, omlouvat sebe sama, nečinit pravdu, skrývat se a prchat? Jistě, je v tom hodně obyčejné zbabělosti. Proč zrovna já mám dostat přes držku, ať jde někdo jiný… Komu by se chtělo, hrát si na hrdinu, komplikovat si život, hnát se do neštěstí… Anebo je snad pro nás samozřejmostí, zastat se slabšího, když přesila ho mlátí? Postavit se proti vandalům, když něco demolují? Zakročit proti zlodějům, když právě kradou? Jsme lidé slabí, nestateční, a dá nám hodně práce překonávat strach.

Úzkost, která nám brání konat boží slovo, je však ještě hlubší, ještě vícevrstvá. Není to jen pud sebezáchovy. Je v tom i notná dávka pochybnosti; veliké rozpaky nad způsoby, které Hospodin volí; velké otazníky nad cestami, kterými nás vodí, nad metodami jeho díla v tomto světě. Má to cenu, hlodá v nás vědomě či podvědomě, bojovat proti zlu právě takto – jen voláním slova? Proti vší hrůze světa, proti všemu bezpráví a vší krutosti, proti nezměrnosti lidského utrpení, poslat jednotlivce, aby tam na ulici něco říkal? Není to málo, není to směšné? Má nějaký smysl, takováto boží vláda? Vláda-nevláda, moc-bezmoc? Není Bůh nějaký divný? Co to je, vůči katastrofě v Asii, hladomorům v Africe, příšerným válkám a tyraniím po celém světě, co to je – poslat jen jednotlivce s křehkým, bezbranným slovem? Není to jen ubohé příštipkaření? A proč zrovna já mám sehrát tu směšnou, absurdní roli? Proč být za blba, který si myslí, že řeč jednoho člověka změní svět? Proč dělat lidem šaška, a nakonec se i možná nechat oddělat?

Útěk Jonášův, to není jenom normální nedostatek odvahy, to je panika duše. Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina. Do Taršíše, do Taršíše, doTaršíše – třikrát to tu slyšíme v jednom verši, a kdo někdy prchal, ten ví, jak je to přesné, jak ta slova člověku v hlavě zní, pořád dokola: jen tam a tam, jen pryč odsud, pryč odsud! Panika duše – když boží povolání zdá se nad naše síly, úkol nemožný, nesplnitelný, úzkost z divného Boha, úzkost z podivné role, kterou právě já bych měl teď sehrát, úzkost ze slova Hospodinova – neodbytného, leč absurdního. Tak tedy, pryč! Pryč od něj, pryč s tím vším! Pryč s tou divnou náročností, pryč s tou tíživou můrou, které se říká Bůh!

A tak Jonáš vstal, ano vstal – ale ne aby vykročil do Ninive, nýbrž aby vyrazil právě na opačnou stranu, totálně opačným směrem, do Taršíše. Slovo Hospodinovo, boží nárok, boží povolání, může někdy mít právě takový účinek: opačný. Prostě to nezvládneme. Je to na nás příliš. Ano, slovo Hospodinovo je mocné, ale jeho moc není té povahy, že by z nás dělala poslušné loutky. Ne, slovo boží nechává nám svobodu zachovat se opačně, jít na druhou stranu; ten prostor tady všichni máme. Ty víš, že máš jít s Bohem, s Bohem proti zlu, avšak děsíš se té pouti,a jdeš bez Boha raději, od Boha směrem opačným, cestou marnosti. Vydáváš se na plavbu protibožskou, k branám zkázy, k třpytivému drahokamu vlastního zániku, vlastní zbytečnosti. Odmítneš riskantní cestu proti městu zlému, prcháš raději do města krásného (tak se překládá Jafa, Joppe). Tedy: vzdáš-li boj se společenským zlem, utíkáš se logicky ke “společenské kráse”. K tomu, co je pěkné, příjemné a pohodlné. Ale to je jen přestupní stanice na cestě do marnosti. Loď už tě veze do Taršíše, podle tehdejších představ na místo zkázy a zmaru, neboť na konec světa, kdesi v Hispánii, dnešním Španělsku či Portugalsku; tam, co končí země, a rozkládá se už jen moře nicoty. (Ameriku tehdy neznali.)

Pikantní je, že za tu plavbu do marnosti, pryč od Hospodina, je člověk ochoten ještě platit. A zaplativ od ní, vstoupil na ni – překládají úžasně Kraličtí. Takoví jsme – než se stát proroky, než jít s Bohem proti zlu, to si raději připlatíme na cestu do pekel! Na to nám peněz není líto! Než padnout jako boží služebníci v boji proti zlému, to raději budeme strkat peníze do chřtánu úhybným manévrům, výmluvám a útěkům, plavbě zapomnění, životu vyprázdněnému a promarněnému, abychom pak pošli někde sami, bez Boha a zaslíbení.

A už to tu máme zase, naveskrz aktuální otázku – za co my vlastně v životě platíme? Na co vydáváme peníze? Co si od života kupujeme? Mohl by to být hluboký, fascinující, riskantní a užitečný zápas, mohla by z toho být skvělá pomoc, radost a naděje, mohlo by se toho využít ke službě, solidaritě, potěšení… Nekupujeme však spíš marnost? Domnělé sebeuspokojení? Prchavý pocit kýžené samostatnosti? Iluzi štěstí? Neplujeme na lodi, která směřuje kamsi, kde skončíme pro nic a za nic?

Beze smyslu?

Před čím a kam pořád prcháme?

Ach Bože, kdybys tak zastavil člověka na jeho útěku; kdybys tak znemožnil jeho plavbu do nicoty; kdybys tak zatřásl s námi, abychom se navrátili zpět k tvému slovu a vykročili v tvé síle lidem na pomoc! Amen