Milí přátelé filmového umění,
zvu vás na letošní poslední filmový klub, který bude také vyvrcholením prvního ročníku této bohulibé akce.
Filmáčový Ivan nám píše:
Už budou hnedle prázdniny a prvních šest filmů bylo v tomto roce promítnuto. Je čas to vyhodnotit.
Myslím že bych to měl shrnout na hromádku:
Byly to časy! Pryč s L.B.J. – C.I.A. – F.B.I. – dáme si L.S.D.! Proč házet napalm na vietnamské děti, když můžeme spálit povolávací rozkaz? Vždyť v Central parku je tak krásně – květinové děti tančí, věk Vodnáře přichází….
My, vojáci lidové armády Československé socialistické republiky, jsme věděli své. Pečlivě jsme zvyšovali svou bojovou připravenost a s prstem na spoušti jsme čekali, až to po vzoru vietnamských soudruhů imperialistům konečně nandáme.
Berger tam přece jenom šel a teď má jako tisíce dalších na hřbitově svůj bílý kříž. Soudruzi nakonec zvítězili. Dnes už jsou soudruzi na vymření, květinové děti taky. Máme však taky centrifugové kaskády a pomalu rostoucí hromádky obohaceného uranu.
Budeme taky pálit povolávací rozkazy? Věk L.S.D. přichází – pryč s G.W.B! Nevěřte nikomu přes třicet. Všechny květiny nakonec zvadnou… Zbývá realita.
P.S. Ale, že to ten český režisér pěkně natočil! (MH)
Zpravidla, když chodíme na filmy natočené podle slavných knižních předloh, zažíváme pocit známý z tvorby Járy Cimrmana – prvky opakující se v jeho hrách, resp. prvek očekávání a prvek zklamání. Filmy jako Pán prstenů či Harry Potter jsou výpravné illustrace svých knižních předloh a již jen proto nedokáží sdělit to, co dokázala kniha.
Film Ostře sledované vlaky natočil Jiří Menzel podle stejnojmenné novely Bohumila Hrabala. Tato dvojice autorů je slavná vyjímka z cimrmanovského pravidla. Tito dva guruové si natolik rozumějí, že každý dojde svou cestou k naprosto shodnému výsledku. Jeden knihou, druhý filmem. Film nedostal Oskara pro nic za nic, navíc spadá do doby kdy tuto cenu dostávaly opravdu kvalitní filmy. Je to koncert herců, kameramanů a citlivého režiséra v pozadí. Ostatně režiséra z našeho filmového klubu dobře známe, jen se podívejte, jaké filmy jsme si pouštěli předtím. Dnes mi připadá že se mu kvalitou produkce po dlouhé době blíží režisér Hřebejk, který rovněž nechápe své diváky jako lidi s dlouhým vedením, kterým je potřeba všechno podat polopatisticky. Věci naznačené, nakousnuté a procítěné, fantazie pracuje stejně jako když čtete dobrou knihu.
Díval jsem se na mládežníky a měl jsem z nich radost jak mají radost. Jak zpívá Jarek Nohavica – …a já abych řek pravdu, toho tuším hodně, moje fantazie kreslí věrohodně …. (IC)
Na filmu, který bývá zařazován do kategorie western (kovbojka po našem) mě fascinuje zhuštěný příběh který vylíčí dobu dokonce o něco kratší než je trvání filmu. Už jen to je neobvyklé. Své protagonisty zaskočí svým tempem také. Tito spořádaní občané, sousedi, dlouhodobí přátelé, ti všichni jsou najednou vytržení ze svých jistot, klidu, pohodlí. Kdysi to možná zvládli, kdysi se dokázali takové výzvě postavit, ale teď? Vždyť už jsme si zasloužili klid, už jsme udělali dost, máme své rodiny, chceme žít! Během krátké chvíle jsou všichni postaveni před neúprosné rozhodnutí. Nejde ani tak o jejich životy, o život jde v přímém sledu “jen” jejich šerifovi. Ale ten se zasloužil o jejich klid a pohodlí, ten jim zajistil pořádek a právo, následkem čehož se stali váženými a v klidu žijícími občany. A teď se rozhodujte! Jeden život toho, kterého jsme si vážili a nazývali ho přítelem. A možná pak banditi odejdou. Třeba to nebude tak hrozné. Svědomí? Jděte, jsme přece rozumní lidé a hlavně máme na svůj klid právo! Když se tu začneš střílet, nikdo tu nebude investovat! Úžasné je jak velké spektrum lidí toto pozdvižení prolustruje. A ne všichni se chovají stejnou měrou zbaběle/odvážně. Z jednoho každého případu lze vyčíst poučení.
Specifickou postavou je i šerifova novomanželka. Svou trochu naivní vírou se brání před otřesným zážitkem z dětství. Zpočátku natolik tvrdě tlačí svým pacifismem svého muže k odchodu, že je odhodlána ho i opustit. Cítí jeho jednání jako zradu, na sobě a svých ideálech. On ale ví, že dělá co musí. Ví že útěk není řešení. Není přehnaně odvážný. Je sám, má strach. Krásná mexičanka ale ví co říká, když jeho pomocníkovi výsměšně výsvětluje rozdíl mezi ním a šerifem: “…jsi pěkný chlapec, máš široká ramena….ale Will Kane je muž.” Šerif bojuje zdánlivě beznadějný boj sám. Rozhodl se tak, na rozdíl od všech ostatních. Poslední rozhodnutí je však na jeho ženě. V jediném krátkém okamžiku se jí vyjeví naivita jejího postoje když zločinec míří na jejího muže a zbývá jen vteřina do jeho smrti. Jeden musí zemřít – a tohoto musím zabít já aby můj muž žil. Zde film pro mě vrcholí, bez ohledu na další a závěrečné výstřely, bez ohledu na nepatetické, ale jednoznačné gesto a výraz šerifa, který odjíždí a háže hvězdu pod nohy spořádaných občanů. (IC)
Překvapilo mě, jak je film nádherný výtvarně; co záběr, to krásná fotografie. Jinak je to klasika, jejíž poselství se dá formulovat stručně – nebuďte srabi! A my srabi často jsme, neboť nemá každý to štěstí, aby to koupil jenom do ruky; my smolaři chytneme to zaručeně rovnou do palice! Kdyby tam na ulici krásného šerifa normálně odpráskli, bylo by to rovnou o Kristu. (ŠH)
Je zvláštní, že jeden jediný nápad (i když překrásný) dokáže udržet pohromadě celý film. Dá se snad říci, že je to společným znakem více zajímavých filmů ze šedesátých let – dějová linka bývá chudá, pomalá nebo vůbec žádná. O děj ve filmu téměř nejde – hodnotou je společenská atmosféra, rebelující mentalita, která uvolňuje sevření z hrůzy padesátých let, a v prvé řadě hudba „imperialistické ciziny“ s populárními zpěváky a zpěvačkami.
Semaforská plejáda je tu opravdu úžasná, přestože film zdaleka nenabízí ty nejlepší písně, které Suchý a Šlitr vytvořili. Člověk se vždycky rád podívá na mladou Hegerovou, Pilarovou a další, ocení výborného Jelínkova Satchma, v davu vojska hledá známé muzikanty (je zajímavé, že se tu mihne Pavel Sedláček, aniž by cokoli zahrál či zazpíval) a potěší se mladými tvářemi známých herců a hereček. Vždy znovu překvapí originalita Šlitrovy komiky – co tam předvede v jednom krátkém výstupu s Urbánkovou, to je úžasné!
Běh času přece jen film trochu oslabil (ale to je vlastně dobře?!) – zmizel strach z vojny, který (de)formoval naše mladá léta, a také reklama na limonádu Super nás už asi zrovna nepobaví.
Za zmínku stojí, že narozdíl od dnešních filmů a navzdory tématu se film obejde bez sexu a násilí. Erotiky je tam dost, ale tak křehké a nevinné, že je to až k nevíře…
Otázkou je, jak rozumět samotnému závěru. Bach našeptává Schulzemu – braň se! Schulze se brání tak, že pálí – tím končí legrace a vrací se realita. Jak to ten Bach myslel? Měl se Schulze bránit hudbou? Zpěvem? A jak se budem bránit my? (ŠH)
Hlavním z mnoha důvodů, proč lze považovat knížky J. K. Rowlingové o Harry Potterovi za geniální, je hluboké zakotvení příběhu ve zvěsti evangelia: je to především láska, která v obětavosti a nasazení pro druhé přemáhá moc zla. Autorka tuto základní výpověď evangelia sděluje dětem tak zdařile a nenuceně, jak v našich časech nikdo druhý. Samozřejmě, není nad knihy. Ale ani filmová zpracování to podstatné nezamlčují: jedině láska obětavá, přestože ztráty mohou být veliké, má proti zlu šanci. Jak říká Brumbál – schopnost milovat je to nejmocnější kouzlo. Právě milosrdenství a soucitu, pozitivního vztahu, se pán zla nejvíc bojí. (napsal Štěpán Hájek)
Noc Harryho Pottera stála za to – podrobný popis z pera Honzy Cimra najdete v článku!